Ředitelka

V roce 1990 se Jiřina Jirásková stala ředitelkou Divadla na Vinohradech. Impulzem pro její přihlášení se do ředitelského konkurzu se stala obava, že čelní místo obsadí člověk, kterého k divadlu nepoutají žádné osobní vazby, žádný důvěrnější „vztah“. Sama znala divadlo od střechy po sklep, od vrátných po režiséry, zůstávala mu věrná i přes opakované nabídky k angažmá z Národního divadla. S novou „rolí“ se rychle a úspěšně sžívala, možná i proto, že ji to velmi bavilo.

Jako herečka se ale v nových inscenacích téměř neobjevovala. Ředitelská práce ji časově poměrně dost zatěžovala a navíc v její herecké kategorii čekaly na svou příležitost výborné herečky, které si zasloužily hrát, o případné úlohy je připravovat nechtěla. Během deseti ředitelských let si Jiřina Jirásková dopřála pouze dvě velké herecké úlohy. V roce 1991 ztvárnila Abby Brewsterovou ve hře Jezinky a bezinky aneb Arsén a staré krajky a po pěti letech následovala Claire Zachanassianová v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy.

Do hereckého souboru se jí dařilo získávat nové kvalitní posily. Členy jejího ansámblu se tak stali například Zlata Adamovská, Marta Vančurová, Václav Vydra, Miroslav Moravec, Vladimír Dlouhý, Jiří Dvořák, Jiří Langmajer, Ivan Trojan, z Národního divadla přišli - Jana Hlaváčová, Petr Kostka, Jan Šťastný, Simona Postlerová, vrátil se Ladislav Frej.

Často se potýkala s problémy personálního druhu, protože platy v příspěvkových organizacích nedosahovaly nijak závratných sum. Usilovala o rovnováhu, aby ekonomické tlaky nedominovaly nad uměleckou kvalitou. Mnohdy se jí vytýkalo, že vede divadlo na jistotu, že nepátrá po ničem objevném, že jen plní sál… Ale téměř osmisetsedadlové hlediště má svá pravidla a Divadlo na Vinohradech představuje kulturní stánek pro široké vrstvy diváků. Není snadné najít pro ně takový repertoár, který by uspokojil všechny.

Jiřina Jirásková si také přála dramata současných českých autorů, přála si režisérskou osobnost, s jejíž invencí by scéna rozkvetla. Většinou však marně. Nezbývalo jí tedy nic jiného než nabízet duši diváka díla starších dramatiků tlumočená ověřenými, zkušenými režiséry.

Za její ředitelský úspěch se dá považovat otevření experimentální scény (1994) v podkroví divadla, ve staré zkušebně. Repertoár této malé scény si rychle našel své diváky.

Téměř v závěru svého funkčního období (v roce 1999) vyjádřila názor shrnující její dosavadní snažení:

„…jediným úkolem jakéhokoliv uměleckého sdružení je pomáhat osobnostem ve vývoji, aby se jediným kritériem v umění stala kvalita.“

Devadesátá léta umožnila Jiřině Jiráskové dosáhnout pomyslného vrcholu. Od herečky čekající v malých roličkách na svou velkou příležitost se propracovala až k ředitelce divadla. Svůj vřelý vztah k Divadlu na Vinohradech nepochybně prokázala i v této „roli“…

Rozpačitě ale pak „sestupovala“ z ředitelské pracovny zpět mezi své herecké kolegy. Trochu se bála návratu do hereckého souboru, protože i když se nepovažovala za autoritativní ředitelku, přece jen jí chyběla jistota, zda to bude fungovat. Viděla, že si všichni v době jejího ředitelování udržovali určitý odstup. Tyto obavy se však ukázaly jako neopodstatněné, kolegové ji zcela bezprostředně přijali mezi sebe a začali se k ní chovat jako ke kterékoli jiné kolegyni. Svatopluk Skopal to komentoval slovy, že mají herce raději než ředitele. A chovají se k ní báječně nejen herci, ale i garderobiérky, vlásenkářky, technici, všichni ti „neviditelní“, ale nepostradatelní lidé divadla zůstávající skrytí za oponou. Sama tuto skutečnost přičítá tomu, že ať už byla jakákoli ředitelka, držela se spravedlnosti a nikomu vědomě neublížila. Lehce se jí tedy podařilo navázat tam, kde před lety skončila.